I´ll alway be by your side (part 1)

6. prosince 2013 v 15:41 |  Fanfiction jednorázovky
"Jen stěží by mohl říct, zda je Mathias jenom opuštěný kluk, či náladový psychopat. No, nejspíš se to ještě brzo dozví..."

Co se stane když člověk není schopen poslouchat mozek i srdce zároveň a je nucen si vybrat pouze jedno? Těžko říct, ale bez ztrát se očividně neobejde ani jedno.

Postavy: Dánsko, Norsko
Žánr: Drama, Psychologické, Depresivní
Upozornění: Krev, Smrt
Pairing: Dennor



Poznámka autora: S touhle povídkou jsem se dřela 14 dní takže jsem z jejího dopsání byla opravdu nadšená. I s příběhem a stylem kterým jsem ji napsala jsem vyjímečně spokojená, přesto však všecny připomínky uvítám. =) Jinak možná by se to dalo brát jako Alternativ universe, ale jak chcete...

Lukas se znuděně převalí na posteli a už asi po páté vezme do ruky tlustou knihu a otevře ji na stránce, kde si ji založil suchým dubovým listem. Ovšem přečte jenom dva odstavce a už ji zase odkládá, protože na čtení zrovna opravdu nemá náladu. Vlastně nemá náladu vůbec na nic, ale zároveň touží věnovat svůj čas něčemu smysluplnému. Jenom kdyby tak věděl čemu.
Líně se zvedne a pomalu přejde k oknu v naději, že ho pohled na věčně zasněženou krajinu něco napadne. Když však pozorněji vyhlédne z okna, překvapí ho, jak nízko se již slunce nachází. Je asi jedna, možná jedna a půl hodiny před setměním, což znamená, že už měl za ním dávno přijít. Ale nepřišel. Jak neočekávané.
Ještě jednou vyhlédne z okna a povzdechne. Už to budou tři hodiny od smluveného času. Tři hodiny. Dvouhodinové zpoždění pro něj bylo obvyklé, ale tří? Existují jen dvě možnosti, proč se takhle mohl zdržet… a) opil se b) selhal. Jeho pokus vyřešit spor diplomaticky opět selhal a to i přes všechny ty zoufalé sliby, se kterými ho prosil o odpuštění, když to nevyšlo minule. Ne, že by od něj snad čekal něco jiného, ale doufat stejně mohl. No nic, měl by ho radši najít, než si ještě nějak ublíží…

Blížila se vánice. Bylo to poznat už podle neprostupných mračen, která dokonale skrývala oblohu a zlověstně se zvedajícího větru, který ostře foukal a krutě vháněl plavovlasému chlapci, který z neznámých důvodů v tomhle nečase putoval, prvních pár vloček sněhu do obličeje. A že jich už brzo mělo přibýt o dost víc.
To ale nemohl malý poutník nijak ovlivnit. Mohl se leda tak pokusit najít nějaký úkryt na přečkání sněhové bouře, která se k němu již blížila mílovými kroky. A on to moc dobře věděl, a to už docela dlouho, proto se nyní tak usilovně rozhlížel okolo sebe, jestli nespatří strom, keř, či aspoň velkou závěj. Nic. Všude kam až jeho oko dohlédlo, byla pouze ledová pláň, táhnoucí se bůhví kam bůhví odkud.
Zkousl si svůj, zimou se chvějící ret. Jestli se nestane zázrak tak ho vánice zastihne dočista nepřipraveného a on jí bude vydán na milost a nemilost. To by pro něj ale moc dobře nedopadlo, ale každou další vteřinu se šance, že objeví nějaký úkryt, snižovala. Už teď byla prakticky nulová, ale… ale nesměl se jen tak vzdát. Dokud nějaká naděje existuje, bude se jí držet, musí se snažit až do konce svých sil, až do posledního nádechu…
Chlapec si přitáhne blíž k tělu svůj slabý, bledě modrý plášť a z posledních sil se začne dál plahočit závějemi se svou skomírající vírou

Lukas vyjde do liduprázdné chodby hradu. Podezřele liduprázdné. A podezřele tiché… To by ale vlastně zatím nic znamenat nemuselo, kdyby se ovšem nejednalo o Mathiase. Měl by se vztekat a křičet, až by se to rozléhalo celými hradními prostory. Měl by, pokud už to ovšem neudělal. To ovšem byl ten horší scénář.
Váhavě se rozhlédne na obě strany, až nakonec nerozhodně zabodne pohled do podlahy pokryté sešlapaným hnědým kobercem, který nejspíš dřív míval barvu rudou, ale čas na něm už odvedl své a nikdo se ho ještě zatím vyměnit nenamáhal. Pokud ví dobře, tak měl v plánu vést diskusi v příjemné atmosféře malého salónku na konci levého křídla, tak by bylo nejrozumnější se ho vydat hledat tam, ale na druhou stranu… Zvedne oči a upře je do chodby vedoucí napravo od jeho pokoje.
Mathias nemá rád stísněné prostory, cítí se tam strašně omezený v možnosti úderu a rychlé obrany a tudíž i velice zranitelný, takže kdyby k čemukoliv došlo, instinktivně by zamířil, když vyloučí možnost, že by mohl jít ven, do největší místnosti v pevnosti, což je přijímací sál. Na druhou stranu, aby se tam dostal, musel by projít kolem jeho pokoje a on vůbec nic neslyšel, což by bylo i přes silné dubové dveře podivné, takže by bylo absurdní předpokládat, že je někde tam.
Zaváhá.
Znovu se zamyšleně zadívá na obě strany, až nakonec přece jen vykročí doprava, pryč z obytné části. Neví proč, ale něco mu říká, že naproti veškeré nepravděpodobnosti bude právě tam a, i když to může znít bláznivě, on vždycky dával na své instinkty, jelikož v zmrzlé krajině kde vyrůstal mu povětšinou ani nic víc nezbývalo a nehledě na to, že teď už tam není, bude jim věřit i nadále.

"…vej, no tak vstávej! Nespi a probuď se už, sakra! No tááák!" Chlapec neochotně otevře oči a nepřítomně se zadívá na svého rozrušeného vrstevníka, který s ním bezmyšlenkovitě třese. Co po něm jenom chce? Proč ho budí? Vždyť se chtěl jenom vyspat… Ano pravda, blížila se vánice a on hledal úkryt a pak se tam objevil ten pařez a tak se u něho schoulil, ale byla mu pořád hrozná zima… A byl tak unavený… A tak si chtěl jenom na chvíli zdřímnout a… a pak už si jenom pamatuje, jak ho tenhle cizinec zkouší probudit.
S nezájmem po něm sjede pohledem. Blonďaté vlasy mu trčí nahoru, v obličeji, kterému dominují tyrkysové oči, se mu leskne starost a celý je zamotán do šedého a nejspíš velice teplého pláště. Vypadá navíc i přes svůj mladý věk jako válečník, aspoň tak lze odhadnout dle obrovské sekery na jeho zádech. Za normální situace by se ho možná i lekl, ale teď mu je všechno jedno. Jen kdyby ho nechal spát…
"Hej, slyšíš? Neusínej, sakra!" začne s ním zase cloumat modrooký chlapec, ale tentokrát se už žádné reakce nedočká. Ta víčka se zdají najednou tak těžká… a jako by mu najednou bylo i tepleji…

V hradu je pořád stejné přízračné ticho, ale jiné než to kterého provází každý den, spíš jako by tam už po staletí nikdo nežil, což naprosto odporuje rannímu výjevu, kdy tam bylo až neobvykle živo, a neuběhlo pět minut, kdy by se s někým málem nesrazil. Teď ale, když kráčí ztichlou chodbou, doprovázen pouze svými nezvykle hlasitými kroky, přijdou mu jakékoliv ranní události jako vzdálený sen, ze kterého se už probudil a teď teprve se ocitnul v realitě v podobě strašidelného zámku.
Nebo je to naopak a teprve teď spí další ze svých nočních můr? Tahle situace jim je až bolestně podobná, až na to, že si je naprosto vědom své bdělosti i toho co ho nejspíš bude čekat, na rozdíl od nevinného snění. Ovšem těžko říct co z toho je lepší.
Posmutněle se nad tím usměje a zastaví se. Nezáleží přece na tom, která varianta je lepší, stejně tím nic nezmění. A rozhodně těmito přebytečnými úvahami neotevře ty masivní bukové dveře před sebou. Jsou rozhodně mistrovský kousek, jako většina řezbářského umění tohoto skromného hradu, ovšem na obdivování scenérií vrytých do nich momentálně skutečně nemá čas.
Obvykle mu jdou otevřít celkem snadno, ale dnes ne, jako by byli zamčené. Možná i jsou, i když to považuje za silně nepravděpodobné, kdo by taky zamykal jednu ze dvou cest spojující patro a přízemí, on sám se s tím aspoň zatím nesetkal. Proto ho ani nikdy nenapadlo požádat Mathiase o klíč, který by se mu teď ovšem docela hodil. Jediná další cesta je totiž na konci levého křídla, což je celkem z ruky vzhledem k tomu, že je na konci pravého křídla. Navíc nic mu nezaručuje, že tam by mu otevřít šly.
Povzdechne si. Tím, že tu bude jen tak postávat rozhodně ničeho nedocílí. Znovu zkusí zatlačit do dveří. Zdá se, že to jde o trochu lépe. Možná, že jsou spíš než zavřené pouze něčím zablokované. Zkusí zabrat znovu a víc, zatímco může očima studovat loď plnou bojovníků vloženou do dřevořezby na dveřích.
Už to začíná jít líp. Zdá se, že to, co blokovalo v otevření, se již uvolnilo…

Chlapec rozespale zamžourá očima a pohlédne na strop. Měl takový podivně živý sen, o tom jak šel na dřevo, a pak zabloudil, a pak se přihnala bouře, a pak se tam objevil ten divný kluk a pořád na něj něco volal… A od kdy má jeho chalupa strop tak vysoko?
Chlapec se vyděšeně posadí a rozhlédne se okolo sebe. Není ve svém malém útulném srubu, ale v jakémsi velkém kamenném pokoji, do kterého by se jen tak mimochodem jeho srub vešel úplně celý. Na rozdíl od jeho příbytku byl však tenhle pokoj skoro prázdný. Kromě krbu, malé skřínky, pár napůl hotových židlí a obrovské postele, na které ležel zabalený v hromadě přikrývek, tam nebylo už nic. Teda pokud nepočítal toho kluka z jeho snu, který seděl na jedné ne moc zdařilé židli a brousil sekeru.
Vyděšeně na něj vytřeští oči a ztuhne jako socha, jako by snad věřil, že když se nebude hýbat tak si ho nevšimne. To obvykle dělal venku v divoké přírodě, kde to obvykle účinek mělo, ovšem tady, v pokoji kam ho pravděpodobně sám donesl, dva metry od místa kde seděl, se nezdálo, že by to mohlo nějaký účinek mít. Každopádně nic víc dělat nemohl, než na něj akorát nejistě pohlížet a pečlivě sledovat každý tah brusky, přes lesknoucí se ostří sekery, což vydávalo zlověstné skřípění v jinak ztichlé místnosti.
"Hm? Ty už jsi vzhůru?" zvedne po několika nekonečně dlouhých minutách, které se zdáli jak roky, hlavu od své zbraně a zvědavě sjede prvního chlapce pohledem. Ten obezřetně přimhouří své lehce nafialovělé oči a přitáhne si vrstvu peřin blíž ke svému vyzáblému tělu, jak by doufal, že ho ochrání před očekávaným útokem.
Ten se ovšem nekoná jelikož, druhý hoch sekeru jemně, jako nějaký poklad, opře o stěnu po pravé straně od jeho židle a přesedne si z ní na postel k jeho nedobrovolnému hostu. A nejspíš udělá dobře, jelikož se ta velice nezdařilá židle, okamžitě po odlehčení váhy sesune na hromádku prken, za což si od jejího stvořitele vyslouží jeden vražedný pohled, který se ovšem v mžiku zase změní do bezstarostného úšklebku.
"Já se jmenuju Mathias, a ty?" otočí Mathias opět svou pozornost od rozpadlé židle ke svému společníkovi, který nervózně těká pohledem mezi ním a jeho sekerou. V hlavě mu to mezitím šrotuje na plné obrátky jak se, prozatím neúspěšně, snaží přijít na to jak nejlépe tuhle situaci řešit. Nezdá se, že by mu chtěl ten cizinec ublížit na druhou stranu, ani neví, co s ním zamýšlí udělat… Vždyť si ani pořádně nevzpomíná, jak se sem dostal, nebo kam zmizelo jeho oblečení, které nahradila pouze prostá bílá košile, jak si našel čas všimnout.
"Haló, umíš mluvit? To nerozumíš dánsky, nebo co?" zpustí po asi pěti sekundách ticha velmi netrpělivě Mathias a zamává menšímu chlapci rukou před obličejem, aby ho probral z jeho nepřítomného bloumání. "U Odina, cos proboha dělal venku v tom počasí? Jaký cvok by byl schopen tak lehkovážně vyjít ven, tos chtěl umrznout nebo co? A ještě v tak slabým oblečení," pokračuje dál, aniž by pořád poskytnul nějakou šanci na to, aby mu dal čas na to, aby si všechna jeho slova srovnal v hlavě, či ze sebe aspoň vymáčkl nějakou odpověď.
"Chjo, s tebou je teda řeč…" povzdechne si nakonec po již o něco delším časovém úseku a vyhoupne se na nohy, jelikož posedět byť jen chvíli na jednom místě je pro něj očividně neskutečný problém a začne se znuděně procházet po místnosti. Opravdu nepůsobí nijak nepřátelsky… Že by ho teda opravdu jen z dobré vůle zachránil? Nechce mu nijak ublížit? No, on to stejně nijak neovlivní…
"Lukas," pronese hoch po chvíli váhání a zkoumavě upře na svého vrstevníka zrak.
"Co?" nechápavě se na něj otočí, z části zmaten tím, že na něj konečně promluvil a z části tím, že nemohl vstřebat odpověď na otázku, na kterou se ptal pro něj už moc dávno na to, aby si její obsah ještě pamatoval.
"Jsem Lukas, a v tom nečase jsem byl venku, protože jsem zabloudil a nestihl se vrátit domů, takže… díky za záchranu," vysvětlí chlapec klidným hlasem už bez jakýchkoliv stop po předchozí nejistotě z jeho zvláštního společníka, který se mu už nezdál tak záhadný a nebezpečný jako prve.
"V pohodě, to nestojí za řeč," prohlásí Mathias s předstíranou skromností a nasadí samolibý výraz.
"Ehm… a kde teď vlastně jsme?" zeptá se ho Lukas
"V mém hradu, samozřejmě," odpoví mu možná ještě o něco samoliběji, a obzvláště velký důraz dá přitom na slovo mém, aby postřehl především ten fakt, že pevnost, ve které se nachází je celá v jeho vlastnictví (což částečně budí otázku, jakým pochybným způsobem ho mohl nabýt…).
"A je tu ještě někdo?" vyzvídá dál Lukas, aby si ověřil, jestli tu není možnost, že by na něj odněkud vyskočili nějací další kluci ozbrojení sekyrami.
"Až do dneška jsem tu žil sám," řekne jednoduše Mathias v odpověď a nejspíš vyčerpaný z bezcílného bloumání po pokoji znova usedne na postel.
"Co myslíš tím až do dneška?" nechápavě se na něj zadívá druhý hoch s neblahou předtuchou o výkladu jeho slov v hlavě.
"No to že teď tu budeš žít se mnou, jako můj… hm… sluha," pronese věcně jako by se jednalo o něco naprosto samozřejmého, na co se ani nemá cenu ptát. I když tak to asi i z jeho strany bude.
"A co když nebudu chtít?" vyzývavě na něj pohlídne Lukas. Mathias se nad tím však pouze zlověstně ušklíbne.
"A máš snad na výběr? Zachránil jsem ti život, a tudíž s ním teď mám právo nakládat, jak se mi zlíbí. Nebýt mě, byl by z tebe jen kus ledu, takže mi to dlužíš. Nemáš právo mi odporovat," prohlásí povýšeně a pohrdavě k němu shlédne. Veškerá přátelskost z jeho hlasu zmizí, a zůstane jen jakási povýšenost nad někým, komu zachránil život, aby si s ním pak mohl dělat, co se mu zlíbí.
"…dobře," přikývne mu na to nakonec po chvíli váhání Lukas. Ne, že by tu s ním toužil zůstat, ale nejpraktičtější pro něj nejspíš prozatím bude mu neodporovat. Vždyť by teoreticky nemělo být nijak těžké utéct z prázdného hradu, kdyby chtěl. A na víc, tohle neznělo jako nabídka, ale jako příkaz.
"Skvěle, tak teď by ses měl ale radši ještě prospat nebo by ses mohl nachladit… No kdybys něco potřeboval, najdeš mě vedle," obrátí jeho hostitel o sto osmdesát stupňů a pro změnu nasadí upřímně starostlivý výraz, což vyvede Lukase trochu z míry, takže než se zmůže na víc než jen pouhé přikývnutí, zjistí, že Mathias už je dávno pryč. Nechápavě zavrtí hlavou. Kam se to jenom dostal? Jen stěží by mohl říct, zda je Mathias jenom osamělý kluk či náladový psychopat. No, nejspíš se to ještě brzo dozví…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama