Příliš pozdě na omluvu

7. dubna 2013 v 20:50 |  Fanfiction jednorázovky
Některé věci se vám v hlavě postupem času odleží a vy zjistíte, že vaše reakce na určité události byla přehnaná. Někdy, i když máte důvod se zlobit, dokážete i přes to odpustit. A někdy prostě jediným pro vás přípustným řešením je pomsta, protože nehledě na to kolik uplyne let, vy si budete až příliš dobře pamatovat co se stalo…

Postavy: Anglie, Španělsko
Žánr: Drama, Psychologické
Upozornění: Krev
Paring: trošku Spamano




Poznámka autora: Původně jsem chtěla psát povídku o Anglii, ale pak jsem se zasekla a nevěděla jak dál, tak jsem ji napsala o Španělsku. I on má svoji tembnou stránku, ne?


Arthur dloubne špičkou boty muže před sebou, svíjejícího se v bolestech. Nejistě se zadívá kolem sebe. Žádný další protivník? To už všichni zdrhli? Nuda.
Pokrčí rameny a otočí se zpátky ke své lodi. Za nohu ho, ale chytne čísi ruka. Opovržlivě se podívá dolů, kdo se ho opovážil zdržovat. Ušklíbne se, spatří totiž zakrvácenou tvář Španěla, která ho nenávistně probodává pohledem. V temně zelených očích se mu leskne nenávist, nenávist k tomu, kdo povraždil jeho posádku, kdo přerušil řetěz jeho nepřerušených vítězství.
Vidět umírat všechny své přátele, se kterými se plavil na lodi již tolik let, vidět je jak se statečně bojují až do posledního muže po tom zákeřném útoku britského piráta, to byla ta nejhorší věc, co kdy v životě zažil, ten nejhorší způsob mučení. Vždyť museli bojovat skoro proti přesile, neměli žádnou šanci. Dá se tomu vůbec říkat vítězství?
"Ty máš ale tuhý kořínek, Antonio." Zasměje se Brit a lehce se vymaní z jeho sevření. Antonio se mu pokusí něco odpovědět, ale když otevře ústa, vyvalí se z nich jen proud krve. Arthur se znovu zasměje. Nad zoufalým proklínáním, toho nicky za ním a vydá se ke svému kotvišti.
"Za to… zaplatíš…" zasípe ještě Španěl a pokusí se zvednout, ale sotva se pokusí pohnout, i jen rukou, projede mu celým tělem bolest. Kdyby byl jen člověk, byl by dávno mrtví. Aspoň by, ale hrdě zemřel v boji a nemusel snášet tu potupu, od toho prašivého Angličana. Teď se nezmůže na nic víc než ho toužebně vraždit očima.
"Jak myslíš," ušklíbne se potměšile Arthur a dále už Antonia ignoruje, za víc než za pár škodolibých poznámek mu přeci nestojí. Takhle si snad už pro příště rozmyslí potápět jeho lodě. Naposled si ještě prohlídne svou práci v podobě zakrváceného pobřeží a jako by se nic nestalo, zamíří pryč.
Antonio se znovu pokusí se zvednout, ale podaří se mu to pouze natolik aby spatřil rudý plášť britského kapitána, jenž opět nabyl sytější barvy díky další vrstvě krve, která se do něj vsákla. Tentokrát krve jeho lidí - jeho krve.
Zoufale zaúpí a znova klesne k zemi. Ani se už nemůže pohnout. Poslední síly spotřeboval na pokus o zastavení jeho nepřítele. Nevyšlo to. Celá tahle výprava nevyšla, všechnu kořist, co přivezl z Jižní Ameriky, mu ukradne, loď potopí a on se tu bude celou tu dobu válet na pláži, jelikož nepohne jediným svalem. Bude trvat dlouho, než se mu jeho síly zas vrátí a mnohem déle než najde odvahu se vrátit zpátky domů, než se bude moct po té ostudě vůbec moct někomu ukázat na očích…
Na obvykle přátelské a usměvavé tváři se objeví nenávistný pohled. Za to mu jednou Arthur zaplatí. Jednou…
****
"Hej, ty bastarde to spíš nebo co, že mě neposloucháš?" vytrhne Antonia z úvah hlas jeho přítele a bývalého svěřence, který se právě tváří dosti podrážděně. Oba dva se zrovna nacházeli na další z těch nudných světových konferencích, a zatímco Lovino něco vyprávěl, Antonio se ponořil trošku hlouběji do svých vzpomínek a jak to vypadá, ztratil pointu Romanova příběhu.
"Eh, promiň, co jsi říkal?" zeptá se, možná trochu přihlouple Španěl a může už jen sledovat jak mladý Ital, vzteky červený jak rajče míří pryč od něj, nejspíš si stěžovat Felicianovi, či tak něco. Povzdechne si. Proč se vždycky tak snadno ztratí ve svých vzpomínkách? Takhle propásl jednu z mála vzácných příležitostí, kdy se s ním baví, aniž by mu za každou druhou větou nezopakoval, že ho štve. Ach, jeho malý Romano je pořád tak roztomilý…
Antoniovi se po tváři rozlije úsměv plný nostalgie, to byli časy, když byl Lovino ještě malý a celé dny si s ním hrál a sbíraly rajčata, on mu pořád vykládal, jak ho vytáčí… kéž by tak šel vrátit čas, aby znova mohl trávit celé dny s malým Italem, jak to dělával, když se zrovna nemusel plavit po moři… moře, lodě, pirátství… v tu dobu probíhala ještě jedna kapitola jeho života, o dost temnější než ty ostatní.
Jen tak mimoděk, při těchto úvahách, stočí oči na opačnou stranu místnosti přímo k jeho bývalému nepříteli, Arthurovi Kirklandovi. Zrovna o něčem diskutuje s Alfrédem, což znamená, že si po každé druhé větě, kterou jeho americký přítel řekne, schovává obličej do dlaní a snaží se mu každou další blbost, co smrtelně vážně řekne rozmluvit. Vůbec netuší, jaké plány se mezitím prohánějí Španělovi hlavou.
Jednou se mu pomstí, tak si to slíbil, a ten den se čím dál tím víc blíží. I když války a bitvy mezi zeměmi byli a jsou na denním pořádku, i když vypadá nesmyslně mstít se za každou bitvu, Antonio už svůj názor nezmění. Ano, pro většinu lidí to vypadalo jako pár porážek, jako pár potopených lodí, ale pro něj to bylo něco mnohem hlubšího, šrámy které nezůstanou pouze na povrchu, nic na co by mohl zapomenout.
Proto tu mlčky sedí a propaluje Brita očima, protože mu nemůže jen tak odpustit. Po spoustě prohraných válek, spoustě jiným zemím odpustil, ale jemu? Ne, to prostě nedokáže. V jeho smaragdových očích se nikdy neobjevila ani špetka lítosti, když vraždil jeho posádku, vychutnával si všechnu tu bolest, žádný soucit, nic.
Takové, bylo Arthurovo pirátské já, to které nikdo neznal tak dobře jako Antonio. A nikdo taky nemá tolik důvodů ho za všechny ty zločiny, co v té době napáchal tolik nenávidět. Nikdo nemůže mít lepší důvody k pomstě, nikdo…
"Stalo se něco, Tonio? Vypadáš nějak sklesle…" vyruší Španěla s přemýšlení hlas Francise, který právě dosedá na židli vedle něj, "tváříš se skoro, jako bys chtěl vraždit." Dodá ještě a trochu pobaveně se zasměje. Antonio rovněž vytvoří na tváři svůj obvyklí úsměv, přestože v hlavě mu ještě doznívá pár nehezkých myšlenek ohledně Brita.
"Lovino se na mě naštval, když jsem ho neposlouchal. Mám kvůli tomu teď špatné svědomí." Řekne Antonio, když si všimne, že jeho přítel čeká na nějakou reakci, ohledně toho co řekl. Vlastně to není tak úplně lež, protože jakákoliv hádka s Romanem ho vždycky trápila a to ať se jednalo o jakoukoliv maličkost.
"Zase? O něčem se spolu přete v jednom kuse, no, přesněji se tedy hádá spíš on s tebou… Prostě se tím netrap, mon ami, za chvíli zapomene, že jste se vůbec pohádali." Začne mu okamžitě radit Francouz a přátelsky ho poplácá po zádech.
"Sí, asi máš pravdu." Přitaká mu Antonio nepřítomně a ještě jednou se nepřátelsky zadívá na Arthura, který se právě směje něčemu, co Alfréd řekl. Možná že se teď změnil, a chová se teď jinak, on v něm ale vždy uvidí toho Anglického piráta, co zabíjí nepřátele bez mrknutí oka. A nakonec se mu stejně pomstí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama