Reqiem for Holy roman empire

29. října 2012 v 18:22 |  Fanfiction jednorázovky
Nejradši by s ní zůstal, ale musel ji opustit. Nechtěl, ale musel. Hlavně aby ta hloupá válka co nejdřív skončila, aby se k ní zas mohl vrátit. Ona na něj počká… Slíbila mu to, je jedno jak dlouho mu to bude trvat.

Postavy:
Německo, Severní Itálie, Svatá říše římská
Žánr:
Drama
Upozornění: žádné (možná spoiler pokud neznáte dějepis =D)




Poznámka autora: Tato povídka je založena na skutečnosti, že Německo je Svatá říše římská, který ztratil vzpomínky

"Kam jdeš?" ozve se za malým blonďatým chlapcem s pronikavě modrýma očima, slabý hlásek. Povzdechne si a otočí se. Nechtěl odejít bez rozloučení, ale bál se, že kdyby ještě jednou pohlédl do těch hlubokých a smutných očí nedokázal by ji opustit.
"Promiň, Itálie, ale musím jít bojovat." Oznámí bezbarvě dívce za sebou. Ustrašeně na něj poulí své kaštanové oči a v rukách nejistě svítá smeták. Na sobě má jako obvykle zelené šatičky. Kéž by s ní mohl zůstat… Bohužel napětí během posledních let konečně vyvrcholilo, Gilbert konečně vyhlásil Rodrichovi válku a on s tím musel něco dělat.
"Ty mě opouštíš?" zeptá se ho zmateně Feli a sklopí oči k zemi. Pomalu se jí do nich začnou drát slzy. Hoch k ní natáhne ruku, aby ji nějak utěšil, nechce, aby brečela, ne kvůli němu, ale pak zaváhá a ruku nakonec zase stáhne. Jen by to zhoršil, nesmí podlehnout svým citům.
"Ano, ale jen z povinosti." Řekne smutně a pozorně si ji prohlédne. Nechce si ji pamatovat takhle, byl by radši, kdyby se jako vždy smála, chtěl by vidět zase její úsměv. Proto měl v plánu odejít a nezanechat po sobě nic víc než dopis na rozloučenou, nad jehož vytvářením strávil několik večerů, než s ním byl spokojen. Vše by bylo jednoduší, kdyby si prostě přečetla ten dopis…
"Prosím, zůstaň" zvedne znenadání hlavu dívka a prosebně se na blonďáčka zadívá. Ten nejistě o krok ucouvne, překvapený jejími slovy. Proč jen musí být tak těžké od ní odejít?
"Nemůžu." Řekne po chvíli a nešťastně sklopí hlavu. Nemůže s ní zůstat to je pravda, ale chtěl by, tak moc by chtěl. Už teď se mu stýská po všech těch dnech, které strávili spolu, jak se ho pokoušela naučit kreslit, jak společně poslouchali rakouskou hudbu, jak vždy i ty nejtěžší práce dělala s úsměvem, proč to jen musí skončit?
"Svatá říše římská…" řekne hnědovláska se zjevným zoufalstvím v hlase a popojde pár kroků k němu. Vypadá tak roztomile a bezbranně. Ano, bezbranně musí bojovat, aby ji ochránil, ale copak to dokáže, když od ní bude tak daleko? Lépe by ji přeci ochraňoval, kdyby byl s ní. V hlavě se mu začne rodit myšlenka…
"Itálie, pojď se mnou." Uchopí ji za ruce a sdělí ji svůj nápad. Proč ho to nenapadlo dřív, může ji vzít sebou. Tady byla ve větším nebezpečí než by byla s ním. Všude byla ve větším nebezpečí, potřebovala chránit a on byl jediný, kdy to dokáže. Nebo si to spíš jen myslel?
"Cože?" zeptá se ho dívka skoro neslyšně a překvapeně mu pohlédne do jeho blankytně modrých očích ve kterých se najednou objevila jakási jiskra, úplně z nich sálalo nadšení.
"Dobydeme celou Evropu, vytvoříme ten nejsilnější stát, co kdy svět viděl, překonáme i Římskou říši, spolu to dokážeme." Zasní se chlapec nadchnutý ze svého nápadu. Takhle přece budou moci zůstat pohromadě. Tohle by mohlo být řešení jeho problému…
"Promiň, Svatá říše římská, ale já nechci, bojím se." Odtáhne od něj Feli ruce a uhne pohledem. Aha takže nechce, bojí se. Ale čeho proboha? On by přeci nikdy nikomu nedovolil, aby jí ublížil, vždy za všech okolností ji ochrání, nemá se čeho bát.
"Nevadí, zvládnu to i sám." prohlásí podrážděně blonďák, ale okamžitě toho zalituje, protože dívka sebou vyděšeně škubne. Tímhle tónem s ní mluví vždy, když udělá něco špatně, nebo něco rozbije, tak je to více, méně automatická reakce. Chlapec si v duchu zanadává, je vlastně celkem logické, že se bojí, nesmí ji do ničeho nutit. Musí se smířit s tím, že tohle je sbohem. Váhavě se otočí k odchodu, ale za jeho černé roucho ho chytne dívčina ruka.
"Prosím, neodcházej, je to nebezpečné a… budeš mi chybět." Zoufale ho Feli žadoní. Nechce, aby odešel. Svatá říše římská se zhluboka nadechne. Rve mu to srdce. Vážně měl radši zbaběle utéct někdy v noci, bylo by mnohem lehčí odejít, kdyby věděl, že ho nemá tak ráda. O tolik jednoduší… Nebo bolestnější?
"Říkal jsem ti, že nemůžu." Opět se k ní otočí se zkroušeným výrazem. Chvíli tam jen tak proti sobě stojí, ani jeden neví, co by řekl, ani jeden nechce toho druhého opustit jako první. Kéž by se tak dal zastavit čas, kéž by mohli navždy oba uvíznout v tomto okamžiku, mohli by pak navždy být spolu…
"Tak, tak mi aspoň slib, že až to všechno skončí, vrátíš se pro mě." Zlomí ticho dívka a toužebně se na chlapce zadívá. Ten už to déle nevydrží a hnědovlásku obejme. Tu to nejdřív trochu vyvede z míry, ale brzy mu obětí opětuje. Tolikrát už to chtěl udělat, škoda že se k tomu odvážil až teď.
"Slibuju, Itálie." Pošeptá jí do ucha, pak na vteřinku zaváhá, ale nakonec se odhodlá a letmo ji políbí na rty. Teď ji dlouho neuvidí, tak ať má na co vzpomínat.
"Počkám tady, dokud se nevrátíš." Usměje se na něj Feli. To je ten výraz, co chtěl ještě vidět. Také se na ni, i když trochu smutně, usměje a tentokrát už naposledy se otočí k odchodu. Čeká ho ještě dlouhá cesta a už tak se zdržel dlouho. Gilbert se na něj určitě naštve, že přijde pozdě, ale co na tom záleží, stálo to za to.
"Sbohem, Itálie." Ještě jí naposledy zamává, ještě si vryje do paměti poslední vzpomínku na ni a vydá se dál, kupředu k nejisté budoucnosti, ve které jen může doufat v jejich brzké shledání. Snad se tu bude mít dobře.
"Arrivederci, brzy se zas uvidíme, Svatá říše římská…" slyší za sebou ještě z dáli veselý dívčin hlas. Snad má pravdu a brzo se zas uvidí, zase se setkají, zase se vrátí ty jejich pokojné dny. Jak dlouho by mu to mohlo asi trvat? Kdo ví…

****
Feliciano se smutně zadívá na moře a již poněkolikáté za tento večer vytáhne z kapsy dosti starý a pomačkaný list papíru a znovu si přečte slova, která zná už zpaměti. Ani neví, proč si na něj zrovna dneska vzpomněl, zkrátka dostal nějakou sentimentální náladu.
Zaposlouchá se do uklidňujícího šplouchání vln a povzdechne si. Kolik už uplynulo dní? Kolik už uplynulo let? Kolik již uplynulo staletí? Už to dávno nepočítal, ale stejně se nevzdával. Pořád věřil, že se pro něj vrátí, vždyť mu to přece slíbil. Je jedno jak dlouho to bude trvat, má přece času dost. S každým novým dnem vždy přišla nová naděje, která večer zas uhasla, aby uvolnila místo další.
"Pořád na tebe čekám, vždy tu budu na tebe čekat." Zašeptá tiše Ital a sevře již časem značně zubožený dopis. Jednou se Svatá říše římská vrátí, určitě.



Milá Itálie, omlouvám se, ale musím teď na nějakou dobu odejít. Začala válka a já s tím musím něco udělat. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl osobně, ale mám opravdu hodně na spěch. Neboj se, budu opatrný a brzy se zase vrátím. Dávej na sebe pozor a měj se hezky.

Svatá říše římská



Znovu si pečlivě prostuduje řádky a zavzpomíná na malého blonďatého chlapce. Kde asi zrovna teď je? Kdy si pro něj konečně přijde? Nezapomněl na ně? Tyhle otázky si už položil tolikrát, až ho to skoro bolelo, ale vždy je nějak zahnal nakonec se vždy přesvědší, že to jsou jen plané obavy. Postupem času to ale bylo čím dál těžší…
"Co si to čteš?" ozve se mu za zády hlas. Feliciano rychle strčí dopis do kapsy a otočí se, aby si mohl prohlédnout nezvaného návštěvníka. Stojí za ním blonďatý mladík přibližně v jeho věku a se zájmen si ho prohlíží. Je mu nějaká povědomý, ty blankytně modré oči…
"Svatá říše římská?" zeptá se ho s nadějí v hlase. Mohl by to být opravdu on? Je mu celkem podobný, když se teda nedívá na to oblečení. Se zoufalou nadějí očekává jeho reakci. Určitě to bude on, vrátil se pro něj…
"Kdo?" zeptá se, ale ten blonďák nechápavě. Zase si ho s někým spletl, zase bude muset čekat dál. Sliboval, že se za chvilku vrátí, proč mu to teda trvá tak dlouho? Odvrátí od něj hlavu a znovu se zadívá na moře. Poskytuje mu jakousi útěchu. Sledovat poslední odlesky zapadajícího slunce na vodní hladině je přeci tak uklidňující.
"Ale nic, zapomeň na to, jen tu už hodně dlouho na někoho čekám." Řekne mu Ital a dál zamyšleně zírá před sebe. Kde jenom můžeš být Svatá říše římská? Nově příchozí si sedne vedle něj. No aspoň tu nebude chvilku sám.
"Já zas už hodně dlouho někoho hledám." Povzdechne si a stejně upřeně jako před chvílí Ital se zadívá někam do dálky za zapadajícím sluncem. Toho to naopak zaujme. Jak to vypadá, není jediný s těmihle problémy. Někoho hledat a na někoho čekat přináší úplně stejný pocit beznaděje.
"Koho?" zeptá se ho zvědavě a poposedne si k němu blíž. Zajímalo by ho, koho hledá a hlavně jak. Třeba se ho Svatá říše římská taky pokouší najít, ale neví kde. Od doby co byli malí, se toho přeci jenom dost změnilo.
"Jednu holku, kterou sem znal, když jsem byl malí, moc si toho z té doby nepamatuju, ztratil jsem paměť, nevybavuju si, ani jak se jmenovala, jediné co vím je, že ji chci najít." Vysype ze sebe zkroušeně blonďák a sklopí oči. Vypadá to, že se s tím už hodně dlouho chtěl někomu svěřit.
"Určitě ji nakonec najdeš, někde na tebe čeká, neboj." Snaží se ho Feliciano nějak povzbudit. Přátelsky ho obejme kolem ramen. On je na tom očividně hůř, rád by mu pomohl… I když proč vlastně ne?
"Hele, jestli chceš, pomůžu ti ji hledat, už mě tu nebaví jen tak čekat, tak třeba aspoň jeden z nás dosáhne svého cíle." Usměje se na něj Ital. Většinu dnů stejně tráví sám někde doma, takhle si bude mít s kým povídat a navíc přijde na jiné myšlenky, poslední dobou se zaobíral minulostí až příliš často.
"Ehm… díky." Vykoktá překvapeně jeho společník, který zřejmě nečekal, že ho bude někdo poslouchat, na tož, aby mu pomohl. "Já jsem Ludwig mimochodem." Dodá ještě a nejistě opětuje úsměv hnědovlasému mladíkovi.
"Ve, já jsem Feliciano." Odpoví nadšeně Ital a zase nasměřuje pohled na nyní již ztemnělé moře. Hned je mu líp, když má teď nového přítele s podobným problémem, jako by i Svatá říše římská k němu najednou byla o něco blíž…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 xxx xxx | 21. června 2016 v 23:59 | Reagovat

Úžasné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama